POVĚSTI

Pověsti z Hřivic

Bílá paní

„V sadě“ za dvorem se zjevovala vždy o 12. hodině v noci bílá paní. Ta chodila do dvora. Ve dvoře počal vždy ve chlévech takový hluk, jako kdyby skorem všechen dobytek byl odvázán. Když do chlévů přiběhli lidé se světlem, dobytek ležel docela klidně, žvýkal a všude byl klid. To se často opakovalo.

O půlnoci v kostele

Jednou jedna žena slyšela v noci zvoniti. Domnívala se, že zvoní na roráty. Vstala, oblékla se a šla do kostela. Tam sedělo mnoho lidí. Všude úplné ticho. Byly to duše zemřelých. Jedna duše k ní přišla a řekla jí, aby ihned po pozdvihování z kostela odešla. Žena uposlechla; když však odcházela, vše se hrnulo za ní, při čemž jí stržen čechlík (plášť). Žena poděšená přiběhla domů. S hrůzou poznala, že je půlnoc. Ráno našli lidé čechlík roztrhaný a rozházený po hrobech.

Klucna

V katastru hřivickém blíže Konotop jest kotlina mezi Okrouhlíkem a Borem, nazvaná Klucna. Místečko rozkošné. Tam dle podání lidu vlevo u cesty lesní jsou dvě šachty a vpravo výše položená jest jedna šachta, ve kterých odpočívají vojáci. Kdy zde byli pochováni a zda-li to byli vojáci zabití v bitvě, neb zemřelí, lid neví. Jeden myslivec ze Selmic dal v šachtách kopati a skutečně prý v hloubce jednoho metru objeveno samé vápno, pod kterým skutečně vojáci odpočívají.

Pověrčiví lidé podnes se bojí do Klucny sami choditi a přes poledne nikdy by sami zde, hlavně u šachet nezůstali.

Zemřelý kovář Emingr z Konotop hlídal kdysi proti Klucně ovoce a tu několikrát slyšel vždy o půlnoci po odtroubení 12 hodin ponocným smutnou hudbu z Klucny od šachet.

Josef Novák z čís. 3 (t 1925) kopal v Klucně nedaleko šachet pařezy. V poledne mu nosila žena oběd. Jednou někdo volal: ‚Nováku, Nováku!" Novák hledal, kdo to volá, ale nenašel nikoho. Hrůza ho obešla, a proto šel ženě naproti a řekl ji: „Dnes jdu s tebou domů“. Došel s ní na místo, kde pařezy kopal, vzal nářadí a šel domů. ‘Od těch dob nikdy nezůstal v Klucně přes poledne.

Rarášek

Dříve lidé věřili, že je rarášek, který na některých místech se zjevoval. Dědeček Hábrcetl z Konotop, který sloužíval v Hřivicích, jel jednou v noci z Hřivic přes Pnětluky ke Kounovu. V lese, nazvaném „Loučky“ lid tam také říká ve Starých Pnětlukách, koně náhle zastavili, počali se třásti a nechtěli z místa. V tom něco hučí, cesta se osvětlí a přes koně přeletěl rarášek, který měl veliké ohnivé oči a dlouhý ohnivý ocas. Dědečkovi Habrcetlovi, který byl tenkráte mladým čeledínem, hrůzou postavily se mu vlasy do výše. Rarášek přeletěl, koně se utišili a šli klidně dále.

Koňská noha

V sadě pod dvorem místo chmelnic bývala zahrada. Na konci zahrady u zdi pod farským pozemkem stála sušírna na ovoce. Tam často strašívala koňská noha. Vždy ve 12 hod. v noci uslyšeli sušiči ovoce rány na okno klepání. Vyběhli ven a v dálce spatřili mizeti koňskou nohu. Nikdo nechtěl v sušírně ovoce proto sušiti a sušárna brzy rozbořena byla.

Černý kůň

Za roboty museli lidé pracovati na panském a práce na svém mohli dělati pouze večer a v neděli. V těch dobách vždy večer pásal lid náš také dobytek v Klucně. Často se pasákům ukázal černý kůň se zvonkem na krku. Pasáci počali za koněm běhati, ale ten jim vždy brzy zmizel. Jednou také honili kouzelného koně, a když se vrátili, poznali, že se jednomu pasáku ztratila kráva, kterou více nenašli.

Černý pes

Již několik občanů provázel po cestě od Klucny až k samé obci obyčejně večer po klekání černý pes, který u obce náhle zmizel. Některé provázel černý pes od obce až ke Klucně, kde se ztratil. Ještě dnes je v obci několik občanů, kteří za žádnou cenu by nešli po klekání z Konotop do Hřivic neb obráceně. Asi před třemi roky šel po půlnoci z Konotop jeden mladý občan z Hřivic ke kterému se u Klucny přidal černý pes, který s ním šel až k Bláhovic lávce. Tam mladý občan přeskočil potok a strachem od psa utekl. Dle všeho byl to pes zaběhnutý, který hledal domov.

Martin Penkr, který zemřel jako výminkář v č. 18., měl najatý pivovar v Tuchořicích. Jednou šel z Tuchořic přes Markvarec do Hřivic, a když přišel k „Petrově rokli“, náhle k němu přiběhl černý pes, který Penkra vyprovázel. Penkr dostal takový strach, že se dal od rokle úprkem do polí a pes za chvíli zmizel.

Valící se sudy

Tesaři Fr. Benda a Josef Roflík šli z práce Tuchořic v noci, a v tom spatřili u „Petrovy rokle“, jak se něco zvedá a zase klesá. Domnívali se, že snad je tam „valduch“ či ohnivý sud. Po velikém leknutí konečně každý se sekerou v ruce se přiblížili a poznali občana Acha z Hřivic, který si nesl soudek piva z Tuchořic, kde měl sloužit dceru. Odvedli ho domů. Takovým způsobem býval lid často postrašen.

Ohnivý sud hnal se také někdy za dětmi, které šly z Markvarce do hřivické školy. Děti proto nechtěly ze strachu před valícím sudem choditi do školy.

Za obcí u silnice směrem na Konotopy před sušírnou stojí stará borovice. Lidé nazývají místo to „u chvuje“. Na borovici ode dávna jest obrázek Panny Marie. Tam kdysi strašívaly lid sudy, které se válely po cestě. Starý dědeček z Konotop šel jednou z Hřivic a „u chvuje“ proti němu i za ním začaly se kouleti sudy, takže s velikou námahou se zachránil před umačkáním. Domů přišel celý poděšený a nikdy již nechodil z Hřivic v noci.

Mezníky

Před lety chodil po cestě nad „Vidímem“ pod „Šancí“ v noci duch, který nosil veliký kámen mezník. Duch volal: „Kam to mám dát?“ Jednou šel po cestě od Hřivic do Konotop opilý a když uslyšel volání ducha, odpověděl: „Kdes to vzal, tam to dej“. Od té doby duch zmizel a více se neukázal.

Hřivický vodník             

a) Ku koláři „do Vlčkovny“ č. 59 chodíval pod okno každodenně vodník, proměněný v zajíce. Jednou přišli medvědáři s medvědy a zůstali u koláře přes noc, když tam přišel vodník, medvědi se do něho pustili a velice ho poškrábali. Druhý den přišel vodník opět a volal na koláře: „Oláři, eště jsou tam ty očty (kočky)?“  Když kolář řekl, že ne, vodník šel do světnice, kde měla kolářka prkno dolečků pomazané švestkami, jež jí naházel všechny na jednu hromadu.

Kolář měl na místě, kde stojí dnes vodárna, louku. Když sušil seno, měl ho přes noc vždy mokré. Šel hlídati a spatřil vodníka, jak seno polévá. Hodil po něm kamenem, a vodník domnívaje se, že hází na něho měsíček, zvolal: „Když mám svítit, tak bych svítil a neházel bych kamenem“.      

b) Čtyři hoši šli večer za svými děvčaty na panské pole, kde tyto byly na požinkách. Vraceli se s nimi podle chmelnice panské na louce. V tom spatřili u hrušky „cukrněte“ na břehu potoka vodníka. Všichni utekli, Jen Fr. Benda se díval, co tento bude dále dělati. Vodník náhle skočil do vody, žbluňklo to, a více se neukázal.   

O tajné chodbě

Říká se, že z hřivického dvora vede tajná chodba směrem k chmelnicím. Když se zadupe na správném místě v blízkosti křížku, ozve se dunění z tajné chodby. Bohužel do současné doby se nikomu tuto chodbu nepovedlo najít.

O třech rybnících

Dle vyprávění se sem před válkou chodili lidé koupat a chytat ryby, údajně tu byla hloubka
až 5 metrů. Koncem války, když Němci prchali, tak do rybníků naházeli veškerou munici. Prý se tam dokonce nachází utopený tank, ale kdo ví. Časem však prameny zeslábly, až rybníky vyschly, ale při deštích se tam stále drží voda.

O názvu obce Hřivice

Kdysi dávno na tamní tvrzi onemocněla šlechtická dcera. Horečkou zužovaná se třásla zimou, a tak vstala z postele a šla k oknu. Otevřela ho a pohlédla ke slunečnímu kotouči na nebi a řekla: „Slunce, hřej více!“ Na základě této příhody pak obec dostala název Hřivice.

Skutečný název pochází dle jazykovědců ze jména Hříva, ale jedná se zřejmě o nepřesnost. Název obec pochází zřejmě ze jména zakladatele rodu pánů erbu hříče, který se jmenoval Záviš Hřivec. Ten za podporu knížete Oldřicha měl získat šlechtický titul a erb hříče. Právě od něho se odvozují Kozelkové ze Hřivic, Slachové ze Hřivic, páni z Touchovic, páni z Jimlína, Kekulové ze Stradonic a další lokální rody. Hřivice by tedy mohly být Hřivcovou obcí.

Pověsti z Markvarce

Obec bez vrabců             

Do nedávna se říkalo, že ve vsi Markvarci vrabci nehnízdí, že jsou zde jen zřídka k vidění, takže byla tato obec ‚zvláštní výjimkou. Rčení to dostalo se i do spisu Statistische Tafcln des Launer Bezirkes z r. 1862, kde se uvádí: „Dle pověsti způsobili vrabci jedné selce na Markvarci na homolkách, která prádlo na dvorku sušila, značné škody, proto je proklela a vrabci již více na Markvarec nepřilétli.

Dle jiné pověsti před více než 100 roky pronesla cikánka, vyzvaná od jedné selky, kletbu‚ aby vrabci na Markvarci neškodili na ovoci a plodinách a vesnici zvláštní bylinou za kouřila, pročež všichni vrabci ze vsi odlétli.

Jiné vysvětlení podávají dnešní občané: Markvarec je obrostlý lesem. Vrabci jsou nepřáteli lesa, neboť žiji v něm mnozí draví ptáci. A snad také nedostatek tekoucí vody je toho příčinou. V sousedních obcích posmívají se Markvareckým, že tam nemají vrabce, ale samé „Křivánky“. Jest totiž v obci mnoho občanů se jménem Křivánek.

V r. 1750 vydán byl zákon o vrabčí dani, dle něhož všechny obce rozvrženy byly na tři skupiny a měly odváděti určitý počet vrabců do roka, aby byly zbaveny těchto škůdců. Markvarec byl zařazen patrně do III. skupiny. Obce, které by nesplnily tuto povinnost, odváděly určitý poplatek ročně. Markvarec vyžádal si bezpochyby u úřadu zproštění povinnosti odváděti vrabce a peníze za ně, poněvadž tu vrabců nebylo.

O názvu obce

V obci býval hrad či tvrz (snad v místech dnešní usedlosti č. p. 3). Tvrz tato náležela dle jedněch jakémusi Markraběti, dle druhých se jmenoval majetník Markvart. Z tohoto jména vzniklo pozdější pojmenování osady v místech hradu a jeho okolí postavené. Dle jiné pověsti za dávných časů vedla ve směru nynější obce Netluk k severu, přes lesy nyní zvané „Rovina“ ku hranicím zemským tak zvaná stezka zemská. Na zmíněné „Rovině“ bývalo tržiště, kdež se kupci a obchodníci se zbožím scházeli. V místech nynější obce prý se ve dnech tržních vařívalo pro návštěvníky trhů. Pojmenování osady odvozeno pak od německého Mark a českého vařit, tudíž Markvarec.

O pokladu

Proti hájovně, č.p. 18, stál mohutný dub. Pod dubem měl být prý zakopán poklad. Dub byl poražen, ale poklad nalezen nebyl. Zvědavci zklamáni odešli. Lesník, co té práci přihlížel, penízem každé přítomné dítko podaroval.

Pověsti z Touchovic

Touchovická sůl

Uprostřed mezi Opočnem a Touchovicemi proti božím mukám (ze 17. století) jest nepatrné návrší do dneška zvané „Slanský vršek". Tam zasili moudří a opatrní otcové obce Touchovic svého času sůl. 'A hle i sůl se pěkně ujala, vzešla velmi hustá, a v krátké době bylo pole plno. Když rostlina vyrostla a dle mínění pánů konšelů již byla k potřebě, vydal se sám rychtář na Slanský vršek okusiti vzácné rostliny. Rostliny na kraji pole měly již dosti palčivou chuť (bylyť to kopřivy); avšak hlava obce rozhodla, že uprostřed pole, kde bylo viděti ještě vyšší byliny, musí býti ještě zralejší a palčivější. Aby však se doprostřed pole dostati mohl, aniž by rostliny poškodil, vzali jej čtyři páni konšelé na hnojná nosidla a odnesli jej tam. (Touchovičtí dříve nazývali sami svoji obec "prkenná Přelouč").

O soše sv. Vavřince

Patronem obce Touchovic jest sv. Vavřinec. Aby místní kaple mohla býti ozdobena sochou patronovou (neboť ji postrádala), požádala obec rychtáře, když do Prahy za úředním posláním se vydával, aby tam sv. Vavřince vyřezati ze dřeva nechal. Neznámo, zdali jej z Prahy přinesl, ale Touchovičtí vyřezanou sochu patrona dosud nemají.

O klášteru

Před dávnými a dávnými roky stával v Touchovicích klášter. Vyprávěly si o něm již mnohé starší generace. Říkalo se, že stával v polích mezi Touchovicemi a Hořany. Jeho existenci však nikdo nikdy nedoložil. V době fungování místního družstva však traktorista Jiří Urbánek narazil při orbě v popisovaných místech na opukovou zeď, která se nacházela ukrytá pod slabou vrstvou orné půdy. O několik let později se opravovalo novohradské vodovodní potrubí a směrem k místu, kde se nacházela zeď ukrytá v poli, vedla ze stávajícího potrubí odbočka. 

O tajných chodbách

Jako každá obec, která se nachází v okolí zámku Nový Hrad, mají i Touchovice několik tajných chodeb, které z této památky vedou do širokého okolí. Jedna z chodeb měla vycházet z podzemí ve stráni, kde se těžila hlinka. Druhá se nacházela údajně ve sklepě pod strání, který sloužil jako sklad schwarzenberského pivovaru. Protože do této chodby chodily děti, byla zazděna. Dodnes čeká na své znovuobjevení.

O třech pannách

První touchovický kronikář Josef Vořech se zmínil o pověsti, která se vázala přímo k dějům na touchovické tvrzi. Její obsah, v němž vystupovaly tři panny, slíbil popsat na následujících stránkách kroniky, ale k tématu se již nevrátil.

O touchovickém lese

Na severozápad od Touchovic vedla polnostmi cesta, která se nazývala dřevěná. Dodnes z ní zbyl jen její nájezd. Mnoho generací trápil název. Proč dřevěná? Zřejmě proto, že se v její blízkosti nacházel na touchovickém katastru jediný les. Protože v okolí bylo mokro a nacházely se tu malé rybníčky, byl to les s kvalitním dřevem, jaké se široko daleko nenacházelo. Toho si všimnul i touchovický majitel kníže Schwarzenberg a nechal si z tohoto dřeva postavit ve dvoře chlév. Ten chlév byl trvanlivý, aniž se dřevo muselo nějakým způsobem ošetřovat, a stál by tam pořád, kdyby ho býval nezachvátil požár.

O první kávě v Touchovicích

Prajzové táhnoucí krajem měli navštívit Touchovice a kvartýrovat tu. Ráno údajně požádali selku z č.p. 10, kde se říkalo u Čebasů, o uvaření kávy. Hospodyně od nich přijala zrnkovou kávu a vařila ji tak, jak ji dostala, v konvici na plotně celou neumletou a velice se divila, že je káva pořád tvrdá. Teprve, když příprava trvala dlouho, vysvětlili vojáci neznalé selce, že se káva musí napřed umlít a pak zalít horkou vodou.

O krmení sv. Vavřince

Tak jako v sousední Zbrašíně krmili na pouť pomyslného kocoura, tak v Touchovicích vykrmovali na porážku pomyslného sv. Vavřince. Zní to trochu morbidně, aby byl před poutí poražen na pohoštění křesťanský a obecní patron, který byl za svého života člověkem, ale lidový humor si servítky nebere. Proto bylo možné ještě po druhé světové válce před poutí slyšet věty: „Ve stodole krmíme Vavřince. Kdo letos krmí Vavřince?“ a mnoho podobných.

Autor: Jiří Kašpar